Vesnice Olešky (01), která je dnes součástí obce Radějovice, se nachází na mírném jihovýchodním svahu nad tokem Botiče asi 7,5 km jihozápadně od Říčan (okr. Praha – východ). Nevelké organicky rostlé sídlo je situováno kolem kostela Narození Panny Marie, nad místem soutoku tří drobných vodotečí. Botiče, který pramení přibližně 2,5 km jihovýchodním směrem, a dvou potůčků, z nichž jeden vytéká z blízkých Radějovic a druhý pramení na východním okraji Olešek. Přestože o Oleškách nejsou z období raného středověku zachovány písemné informace, je důvodné předpokládat jejich pozici v širším komunikačním koridoru směřujícím k sázavským brodům. První písemná zmínka pochází z roku 1352, kdy se informace o farním kostele ve vsi Oleška v Říčanském děkanství (Oleska / Decanatus Ryczanensis) objevuje v rejstříku papežského desátku (02). U mladší zprávy z roku 1386 (03) ohledně podacího práva není jasné, zdali se týká tohoto či jiného kostela (04). Následující zprávy z let 1415 a 1418 (05) referují o fluktuaci plebánů a přímo zmiňují coby patrony místního kostela benediktinský klášter Stětí sv. Jana Křtitele na Ostrově u Davle (mon. S. Johannis Baptiste in Insula) a Jana zvaného Skomrat z Blažimi (Skomroth de Blazim) (06). Více ze středověkých písemných pramenů již vyčíst není možné (07). Pro hlubší poznání historie a vývoje sídla je tak třeba se soustředit na obstojně dochovaný hmotný pramen v podobě kostela Narození Panny Marie.
Jednoduchá přibližně orientovaná stavba sestává z dlouhé plochostropé lodi, která se elipticky zakončeným triumfálním obloukem otevírá do pravoúhlého kněžiště s křížovou klenbou s hřebínky. V ose západního štítu je na mírně obdélném půdorysu vztyčena věž s valeně klenutým přízemkem a trámovými stropy ve vyšších patrech. Výrazná protáhlost celé stavby je ještě akcentována v ose presbyteria připojenou sakristií. Kostel tak ve své současné podobě skrývá složitý organismus, který je velmi důležitým zdrojem informací s vysokou výpovědní hodnotou o jeho středověkém, ale i mladším, období, čímž nepřímo podává svědectví i o dějinách okolní vesnice.
Cílem průzkumu kostela Narození Panny Marie v Oleškách je objasnit podobu nejstarších vývojových stadií chrámu a tím přispět k prohloubení současných znalostí o stavebních postupech, procesech etapizace výstavby, komunikačním schématu a prostorově funkčním uspořádání raně středověkého kostela na české vesnici. Kresebná dokumentace, vycházející z terénních skic a měření, se důrazněji zaměřuje na západní polovinu objektu, jejíž majoritní část tvoří torzo středověké lodi a nízkého, zřejmě pouze dvoupodlažního, zděného románského věžového útvaru. Při zevrubnějším ohledání stavby souběžně s nahlédnutím do starší fotografické dokumentace (08) vyvstala závažná otázka týkající se podoby prvotní objemové figury kostela a její vrcholně středověké prostorové transformace. Na základě zjištěných faktů je možné postavit a dále sledovat hypotézu, že současný kostel v sobě obsahuje velmi skromnou velmožskou svatyni, jejíž realizace byla pro stavitele (či stavebníka) svízelná a v období raného středověku ani nemusela být plně stavebně dokončena.
I když kostel v Oleškách v sobě zahrnuje cenné doklady o raně středověkém stavitelství i gotickém malířství, tak se mu odborná literatura věnuje pouze okrajově. Románský původ objektu identifikoval v rámci stručného popisu již A. Podlaha (09) v roce 1907, přesto v následujících desetiletích literatura o kostele mlčí. Diskurz se ke stavbě vrací až v šedesátých (10), respektive sedmdesátých letech, kdy základní popis stavby předkládá A. Merhautová (11) a datuje ji do druhé poloviny 12. století. Autorka si všímá i nového, respektive barokně pozměněného vršku věže, nicméně z této skutečnosti nevyvozuje žádné důsledky a situaci blíže nezkoumá. Její pozornosti neunikla ani v západní části lodi vložená, jedním valeným obloukem podklenutá, tribuna, jejíž prostorovou konfiguraci ani související komunikační osnovu už ale více nerozvádí (12). Jakkoli se typologie olešské tribuny jeví v českém prostředí vzácná, tak ji nezmiňuje ani zásadní stať V. Mencla (13), obšírně se věnující genezi, vývoji i společenskému kontextu panských tribun v české a slovenské románské architektuře. Zmínku o kostele v Oleškách najdeme v tabulkové části díla A. Tomaszewského (14), avšak typologie tribuny je zde identifikována mylně (15). V posledních letech se stručný popis chrámu spolu s hodnocením gotické výmalby objevuje v korpusu věnovaném středověké nástěnné malbě (16). V souvislosti s obnovou památky byl v roce 2010 zpracován podrobný projekt, který krom navrženého řešení obsahuje i stavěbněhistorické hodnocení a stručný popis včetně výkresové i fotografické dokumentace objektu (17). Na tyto texty navazuje M. Žilková, jež se kostelu věnuje v rámci své diplomové práce (18).
Ačkoli byly románské součásti svatyně podchyceny a popsány před více jak sto lety, tak doposud nebyly z těchto zjištění vyvozeny hlubší závěry. Zatím nebyla vůbec zahájena diskuse o etapizaci výstavby ani o prvotní podobě kostela a otevřená zůstává řada otázek týkajících se zejména jeho prostorového a funkčního schématu či komunikační osnovy. Dořešeno není ani téma stavebního vývoje ve vrcholně středověkém a novověkém období. Současný stupeň znalostí o kulturní památce (19) tak nemůžeme považovat za dostatečný a odpovídající jejímu výpovědnímu potenciálu i významu pro studium románských stavebních postupů. Badatelská hodnota tohoto pramene tak zdaleka není vyčerpána.

Pro poznání nejstarších dějin chrámu je zásadní vyhodnocení souvztažností konstrukcí a jejich jednotlivých prvků v západní polovině kostela. Klíčovým faktorem pro porozumění procesu výstavby objektu je nezvyklé ukončení kvádrového zdiva věže, jehož horní mez koreluje s předpokládanou úrovní korunní římsy románské lodi (20). Takovéto řešení je v českém prostředí doloženo zatím jen v nepočetných příkladech (21). S největší pravděpodobností se jedná o pozůstatek jednoho z užívaných stavebních postupů, respektive metody etapizace výstavby. Problematice dynamických procesů vzniku románského kostela i jeho následným raně středověkým přestavbám a dostavbám se před více jak čtyřiceti lety začíná na Fakultě architektury ČVUT v Praze zabývat M. Radová – Štiková (22) a vztah románské západní věže ke štítovému průčelí sakrální stavby dále studují zejména její žáci (23). Výzkum vedený v oblasti metod etapizace sledoval až na výjimky (24) situace, kdy k hotové chrámové lodi byla v období raného středověku následně přistavěna celá věž. A to jak ve formě přiložení celého věžního tělesa odděleného od západního průčelí dilatační spárou (25), tak materiálově úspornější variantu s nadezděnou východní zdí věže nad štítem lodi (26). Velmi dlouhou dobu zůstal zcela bez povšimnutí aspekt předělu ve formě vodorovné spáry, nacházející se v úrovni nad druhým nebo třetím podlažím věže románského vesnického kostela (27). Tato opomíjená stopa stavební přestávky, jež byla autorským průzkumem identifikována u několika staveb v prakticky shodných pozicích (28), vypovídá o mnohem více rozšířeném užití etapizace výstavby těchto kostelů, než se dosud předpokládalo. Podporuje tak představu možného konstruování zvonových pater věže z lehčích a méně trvanlivých materiálů, a zejména nastoluje úvahy o možné úplné, ať již cílené či nucené, neexistenci vrchních pater věže.
Z exteriéru přístupné dochované líce raně středověké stavby napovídají, že olešský kostel Narození Panny Marie byl pravděpodobně založen v jedné fázi nad celým zamýšleným půdorysem, tedy jako celek čítající západní věž a loď, která se otevírala do dnes již sneseného presbytáře. Strohé románské zdi lodi i věže, vystupující bez soklu přímo z terénu, jsou zbudovány z masivních kamenných bloků kladených do více méně pravidelných řádků. Z terénního průzkumu lokality je patrné, že charakter stěn i stavebního materiálu v dolní části lodi i věže je znatelně odlišný od horních, taktéž raně středověkých partií (29). Rozhraní indikující odlišnou kvalitu zdění románského kostela se nachází na plášti lodi i tělesu věže ve shodné pozici, a to ve výšce přibližně 3,5 metru nad současnou podlahou, tedy asi 0,4 metru nad domnělou původní podlahou tribuny (30). Horní hranu románského zdiva předpokládáme ještě asi o 2,5 metru výše, v souhrnné výšce 6 metrů. Spodní část stavby byla zbudována z mnohem precizněji opracovaného i kladeného kamene, čímž vzniklo zdivo s relativně malými, úhlednými a pravidelnými spárami. Řádkové zdivo horní části vykazuje výrazně sníženou řemeslnou kvalitu zpracování i odlišnou techniku stavění. Kamenné bloky, často kladené i na výšku, jsou větší a hruběji otesané, takže výsledné zdivo vyniká mnohem širšími a nerovnoměrnými spárami, jež jsou občas vyplněny plochými kameny. Odlišnost struktury je možné pozorovat též v armování, které zvýrazňuje hrany věže. Zatímco starší zdivo vykazuje mnohem nápadnější rozdíl mezi nárožními kvádry a mezilehlými řádky, tak v horních partiích se tento jev, kvůli obdobné velikosti kamenů, zcela vytrácí. Rohy chrámové lodi výrazněji armovány nejsou. Technologii stavebního postupu a její případnou rozdílnost při konstruování spodních a vrchních částí zdiva nelze zatím přesvědčivě popsat. K základnímu rozboru postupu výstavby raně středověké fáze vesnického kostela bývá obvykle využita analýza dislokace plomb, respektive kapes po nosných prvcích konzolového lešení (31). Tyto elementy byly zachyceny pouze ve spodní části zdiva lodi. Na severní fasádě byly identifikovány tři rozměrné (32), v horizontální linii pravidelně rozmístěné a druhotně zazděné kapsy. Jejich výšková pozice odpovídá přibližně třem pětinám výšky spodní části. Na jižní fasádě byly zachyceny pouze dvě obdobně velké kapsy, ale ve výškově nepravidelné pozici. Jelikož pozůstatky po lešení byly nalezeny ve velmi skromném množství, nelze z této situace vyvodit konkrétní závěry a dedukovat odlišnosti v technologiích stavebního postupu. Rozdíl ve struktuře spodního (staršího) a horního (mladšího) zdiva napovídá, že časový horizont oddělující jejich realizaci je očividně delší, nežli jedna sezónní technologická přestávka. Ať již příčinnou této prodlevy bylo cokoliv, patrně to svědčí o jistých obtížích při realizaci díla. Domněnku nestandardně zdlouhavé a problematické výstavby podporuje právě i shodná výšková pozice horní meze řádkového zdiva věže vzhledem k předpokládané pozici korunní římsy lodi (33), což může svědčit o neplánovaném a náhlém přerušení stavby. Tuto eventualitu podporuje i absence románského západního štítu lodi, jenž byl proveden až z lomového zdiva spolu s vrchními patry věže, s jejichž hmotou je provázán (34).
Za nezvyklý a zajímavý úkaz lze považovat nestejnou nivelitu ukončení kvádrového zdiva na jednotlivých bocích věže. Nejvýše románská hmota prokazatelně dosahuje na severní stěně, a to do úrovně minimálně 6,55 metru (35), zatímco na jižní stěně pouze do necelých 6 metrů (36) nad současným terénem (37). Vrchní partie řádkového zdiva západní zdi byly narušeny mladším okenním průrazem a nyní jsou omítnuté, nicméně z dochovaných a odkrytých nárožních pasáží usuzujeme, že horní mez románského zdiva dosahovala 6,2 metru nad současný terén. Ze zjištěných diferencí horních hran raně středověkých zdí, které odpovídají rozdílu po jednom řádku kvádrového zdiva (38), není možné vyvozovat spolehlivý závěr, je ale nutné spekulovat o jejich příčině. Zřejmé je, že se jedná o nerovnoměrné ukončení (39) jedné konstrukční fáze výstavby (40), na kterou mělo být plynule navázáno. K tomu ovšem došlo až s výraznějším časovým odstupem a dozdění věže pokračovalo už v jiném slohovém období, o čemž svědčí zcela rozdílná skladba horního zdiva. Zdali bylo toto jistě mnohaleté přerušení plánované či nikoliv, nejsme z dochovaných reálií schopni určit. Stejně tak v rovině spekulací zůstává smysl rozdílné výšky koruny zdiva na jižní, severní i západní zdi věže. Možné vysvětlení se nabízí v technicky nejsnadnějším řešení při cílené pauze, jež spočívá v umístění provizorní mírně sklonité pultové střechy (41), či obdobné dřevěné konstrukce, po které se nedochovaly žádné pozůstatky. Nelze ale ani vyloučit možnost, že se jedná o jev ryze náhodný (42), přerušení výstavby zamýšleno nebylo a nastalo z nám neznámých nepředvídatelných důvodů. Schodovité ukončení románské fáze výstavby věže je každopádně závažným svědectvím o v určité době zakonzervovaným a snad i opuštěným staveništěm. S přihlédnutím k tomuto faktu v ose západního průčelí nepředpokládáme vztyčenou věž, která by u románské stavby přesahovala korunní římsu lodi. A to ani podlažími z lehčích materiálů, tedy bedněným či hrázděným zvonovým patrem, ať již v povaze finálního nebo provizorního řešení. Nabízí se tak předpoklad, že vlastnický kostel nikdy nebyl plně zformován do zamýšlené románské podoby, nicméně vzhledem ke stupni dokončení jeho jednotlivých částí není důvod pochybovat, že byl v období raného středověku, minimálně v omezené míře, provozuschopný.

Po vyhodnocení celkové situace a stratigrafických vztahů je možné uvažovat o nejstarší možné podobě fungující stavby. Její obraz předpokládáme ve formě tradičního vesnického románského kostela s mírně obdélnou lodí, nízkou (dvoupodlažní) západní věží a východním kněžištěm, o jehož typové příslušnosti zatím nejsou k dispozici žádné relevantní informace (43). V exteriéru je toliko dobře čitelné vertikální rozhraní mezi kvádrovým zdivem románské lodi a jejím, zřejmě pozdně renesančním, či spíše barokním, prodloužením. To však indikuje pouze orientační pozici někdejšího presbyteria, respektive středověkou délku lodi (44), která činila něco málo přes 10 metrů. Její šířka dosahuje 8,75 metru, což při průměrné tloušťce zdí 1,22 metru definuje původní vnitřní chrámový prostor o světlém půdorysu 7,7 x 6,3 metru. V ose západního průčelí připojená 5,3 metru široká věž předstupuje před štítovou stěnu o 4,85 metru. Její zdi jsou v úrovni přízemí zhruba o 0,13 metru mocnější nežli zdi lodi (45) a vymezují valeně klenutou kobku nad půdorysem 2,62 x 3,5 metru. První věžní patro je s vnitřní šířkou 3,1 metru a délkou 3,7 metru mírně rozměrnější než přízemí. Celé jej zaujímá plochým stropem (46) završený prostor, který se dříve v celé své šíři otevíral do kostelní lodi mohutnou arkádou. Později byla do tohoto oblouku vložena příčka s jednoduchými dveřmi. Tím bylo potlačeno na místní poměry poměrně velkorysé řešení kombinované tribuny, sestávající z místnosti v patře věže a pavlače v západní čtvrtině lodi. Jestli dochovaná figura pavlačové části pochází z počátečního konceptu, anebo až z gotické dostavby (47), nelze bez sondáže určit, nicméně na základě dochovaných analogií (48) je hypotéza o pozdně románském původu opodstatněná. Pakliže by jedním eliptickým obloukem podklenutý útvar pocházel z gotické úpravy stavby, tak je zřejmé, že musel mít, nejspíše dřevěného, předchůdce. Existenci románské empory v západní části lodi dokládá reziduum komunikační osnovy chrámu, a sice nyní zazděný otvor někdejšího pravoúhlého vstupu, jehož poškozené ostění je situováno v horních partiích jižního průčelí. Pozice míněného prostupu zdí lodi vyvolává oprávněnou pochybnost, zdali mohla A. Merhautová opravdu spatřit původní (nyní omítnuté) ostění na současně fungujícím portálu v poloze prvního patra věže (49). Zároveň podněcuje důležité úvahy o formě propojení interiéru patra chrámu s uvažovaným obytným stavením velmože. Je zřejmé, že poloha portálu fakticky znemožňovala obsluhu tribuny schodištěm vedoucím při stěně lodi. Na jedné straně by mu překážel hlavní portál a na straně druhé by konstrukci komplikovala přítomnost západního nároží lodi. Nabízí se ještě možnost schodiště (žebříku) situovaného kolmo na průčelí. Jako nejpravděpodobnější se však jeví přímé přemostění volného, patrně nevelkého, prostranství nebo pavlač vedoucí při stěně kostela k jihozápadněji položenému sídlu nobility. Možný mohl být i úplný styk těchto budov s tím, že by se ze světského prostoru vstupovalo přímo na emporu – kapli. Těmto variantám přispívá i skutečnost, že domnělý venkovní spodek portálu sledujeme v úrovni až 0,65 metru (50) nad původní podlahou tribuny (51). Zdánlivě nelogický poměr nivelit prahu portálu k empoře, na níž bylo nutné po několika schodech sestoupit, může být vysvětlen právě vztahem vchodu k výškovému členění jiné stavby, s níž byl kostel v úzkém kontaktu (52). Zdali s fungováním portálu mohla souviset poměrně rozměrná kaverna nacházející se o něco níže, nelze soudit. Další směřování komunikační soustavy v druhém podlaží kostela není zřetelné. Vzhledem k předpokladu, že stavba ve své prvotní fázi nejspíše neměla finalizována vyšší (zvonová a refugiální) podlaží věže a půda lodi, lépe řečeno krov mohl být též provizorního charakteru, tak zpřístupnění těchto částí jistě nebylo vyvedeno do své trvalé podoby (jestli v období raného středověku vůbec nějaké existovalo). Zatím nebyly nalezeny ani náznaky po propojení tribuny s přízemím kostela. Původní hlavní vchod do chrámu byl ustaven v západní třetině jižní zdi lodi. Archivoltou završené ostění nyní zaslepeného portálu je dosud dobře čitelné v exteriéru, uvnitř stavby jsou veškeré pozůstatky zakryty vrstvou omítky. Povrchová úprava stěn znemožňuje i časové zařazení širokého průchodu mezi lodí a podvěžní kobkou. Vzhledem k tomu, že se věžní prostor do lodi neotevírá v celé své šíři analogicky jako v úrovni empory, tak je nasnadě uvažovat o druhotném průrazu, vzniklém při vymístění středověkého bočního vchodu do novější osové pozice. Starší prostup z lodi do přízemku věže byl spíše veden bezpečně uzavíratelnými dveřmi. Postupnými úpravami stavby byly zničeny pozůstatky všech středověkých oken. Z rozvržení mladších osvětlovacích otvorů a intaktně dochovaného okolního řádkového zdiva v exteriéru i gotických maleb v interiéru můžeme soudit, že původní kompozice osvětlení spočívala přinejmenším v dvojici románských oken v jižní fasádě lodi, jejíž pozici snad kopírovala i dvojice oken na severním průčelí. Přístup denního světla předpokládáme i do interiéru věže, který musel být zprostředkován okénky v západní zdi, v pozici současného osového vstupu v přízemí, respektive barokního eliptického okna v patře.
Z dochovaných součástí primární stavby je možné dedukovat, že vlastní konstruování objektu bylo zdlouhavé a pro zúčastněné osoby nesnadné, což může reflektovat ne zcela příznivé hospodářské okolnosti v předmětné lokalitě v daném období. Výpovědní potenciál kostela ale nedovoluje určit přibližnou délku realizace ani časový horizont založení či dokončení hrubé románské stavby. Přesnější datování stěžuje kromě poměrné jednoduchosti objektu a aktuální míry omítnutí i nepřítomnost jakéhokoliv sochařského nebo architektonického detailu. Ze zjištěných poznatků, tedy masivních ne příliš precizně opracovaných kvádrů a poměrně široké lodi, se lze opatrně klonit k názoru pozdní datace (53) a románskou fázi vročit do pokročilé první poloviny 13. století (54). Jednoduchá a plně nedokončená stavba v podobě lodi s presbytářem, patrovou západní věží a vloženou svébytnou kombinovanou emporou, přetrvala přibližně 150 let, až do vrcholně gotické renovace, či spíše dostavby do původně zamýšleného vzhledu (55). Tato transformace se zaměřila zejména na dokončení věže do současné výšky 15 metrů (56). Spolu s ní byly do nynější podoby zformovány i partie západního štítu lodi (57). Je možné, že při gotické přestavbě došlo i k přehodnocení přístupu do patra chrámu z důvodu změny funkce empory, a zrušení původního vchod na pavlačovou část (58). Náhradou se stal dodnes sloužící průraz v jižní zdi věže, přístupný po schodišti z masivních kamenných stupňů. Jakým konkrétním způsobem bylo řešeno otevření nejvyšší zvonové části věže nelze s jistotou konstatovat, neboť trojice oken prošla barokní úpravou, jak dokládá výraznější užití cihel na ostěních otvorů. Je ovšem pravděpodobné, že se jeho aktuální podoba v základních rysech od té původní příliš neodlišuje (59). Ze starších fotografií a prohlídky interiéru věže je patrné, že její druhé patro nebylo přímo osvětleno. Trojice zde rozmístěných kónicky se zužujících nik zastropených velkými plochými kamennými deskami není pozůstatkem někdejších oken, ale spíše důmyslné odlehčení necelý metr silných zdí (60). V případě, že bylo v gotickém období modifikováno i kněžiště, tak nedošlo k jeho posunu k východu, jak se domnívají mnozí badatelé (61). Vzhledem k tomu, že středověká výmalba, která zaujímá pouze starší část interiéru lodi, končí v obdobné pozici jako vertikální předěl kvádrového a smíšeného zdiva v exteriéru, je opodstatněné předpokládat ukončení nejen románské ale i vrcholně gotické chrámové lodi v této úrovni. Prodloužení stavby do současné podoby proběhlo až výrazně později, nejspíše někdy na přelomu užívání renesančního a raně barokního stylu. V období pozdního baroka, v poslední třetině 18. století, byl presbytář ještě prodloužen osově situovanou sakristií. Nejspíš byly také upraveny veškeré okenní otvory i ostění hlavního vstupu (62). V osmdesátých letech 19. století byly při opravách stavby obnoveny okenní výplně a částečně i některá dveřní křídla (63). Poslední renovace stavby proběhla na přelomu první a druhé dekády 21. století, kdy byla sanována střešní konstrukce a obnoven vnější plášť kostela (64).
Prostý a architektonicky nenáročný kostel Narození Panny Marie v Oleškách uchovává ve svém interiéru z hlediska uměleckohistorického cenný soubor gotické výmalby. Důležitá však je i vlastní hmota stavby, která obsahuje svědectví o užití stavebních postupů, čímž je významným pramenem pro hlubší studium vývoje české sakrální architektury. Výzkum se zaměřuje právě na tuto podstatu, když sleduje po staletí utvářený organismus chrámu. Jeho nynější stavební podoba v sobě zahrnuje torzo pozdně románské svatyně, které je zdrojem poznatků o schopnostech stavitelů v první polovině 13. století. Cílem příspěvku je ověření a prohloubení znalostí o konstruování obvodového pláště stavby, předložení mínění o náhlém přerušení budování celku v úrovni korunní římsy lodi a provizorním zastřešení chrámu. Z této hypotézy vychází představa o objemové figuře prvotní podoby svatyně s velmi nízkým západním věžovým útvarem, která prozatím není v českém prostředí hlouběji sledována. V souvislosti s tím se průzkum orientuje na vrcholně gotickou přestavbu, lépe řečeno dostavbu plně nedokončeného románského objektu, která je pro poznání předešlého vzhledu klíčová. Zdokumentování i vyhodnocení této transformace pomáhá rozšířit současný stupeň poznání konstrukčních principů a zejména znalostí etapizace výstavby kostela. Stať přináší i nový pohled na svébytnou kombinovanou tribunu, sestávající z věžní a valeně podklenuté pavlačové části, a její identifikací rozšiřuje srovnávací materiál v této oblasti. Popis konfigurace empory prohlubuje znalosti o komunikačních vazbách v rámci stavby, ale i o jejím funkčním propojení se sídlem nobility, dříve se nacházejícím v bezprostřední blízkosti středověkého vesnického kostela.